Klasická hudba v neklasickém prostředí: Rozhovor s ředitelkou festivalu, který otevírá dveře i těm, kteří do koncertních sálů zřídka zajdou

Festivalové koncerty jsou výjimečné nejen pro svou programovou skladbu, ale i místa, kde se odehrávají. Slyšela jsem například o takzvaném piknikovém koncertu. O co se jedná a na kterých místech návštěvníky přivítáte?

Každý z prostorů, které využíváme pro pořádání koncertů, má vlastní charakter a my rádi hledáme hudbu odpovídající danému místu – a naopak místo, které dá nejlépe vyniknout určité hudbě nebo nástroji. Nádvoří před Svatou Horou, rámované překrásným barokním areálem, je ideální pro pořádání koncertů – pokud tedy zrovna neprší. (smích) V roce 2018 jsme na tomto místě zakončili jubilejní padesátý ročník s Dvořákovým Requiem, nicméně celý areál v době, kdy je jaro v plném proudu, inklinuje spíš ke koncertům oslavujícím život, lásku. Z toho důvodu jsme zde začali před lety pořádat koncerty věnované operetě nebo americkým žákům Antonína Dvořáka a jejich dílům z oblasti filmové hudby či regtimu. A typu hudby krásně odpovídá odlehčená atmosféra koncertů, během kterých mohou lidé sedět buď na běžných připravených židlích, ale taky si přinést vlastní deky, židličky anebo celé piknikové vybavení. Na místě máme i stánky s občerstvením, aby si návštěvníci mohli symbolicky „přiťukávat“ v rámci hudby a zpěvu na pódiu. Letošní piknikový koncert je věnovaný dvoustému výročí narození Bedřicha Smetany a přenese nás do promenádních koncertů druhé poloviny 19. století, na kterých se s oblibou hrály a zpívaly i árie a duety ze Smetanových komických oper.

Má prostor potenciál přilákat i návštěvníky, kteří by do klasického koncertního sálu nejspíš nepřišli?

Znám řadu lidí, kteří se necítí úplně příjemně ve společenském oblečení – na tento koncert je ale možné přijít v jakémkoliv oblečení, džíny nebo kraťasy, podle počasí, nevyjímaje. A dát si k poslechu sklenku vína, pivo nebo nějakou tu dobrotu, to v sále také nemůžete. Navíc krásné prostředí, kouzlo vlahého večera, zpěv ptáků mísící se do známých melodií – to je přece romantika jako hrom!

Máte přehled o tom, z jakého nejvzdálenějšího kouta k vám návštěvníci přicestovali?

Našimi návštěvníky jsou hlavně lidé z příbramského regionu, ale není neobvyklé, když se mezi češtinou ozve němčina, francouzština nebo angličtina. Dvořákova hudba a jméno jsou světové, a tudíž i festival nesoucí jeho jméno a odehrávající se v jeho milovaném kraji a uvádějící řadu jeho děl přitahuje i návštěvníky ze světa.

Znám řadu lidí, kteří se necítí úplně příjemně ve společenském oblečení – na tento koncert je ale možné přijít v jakémkoli oblečení, džíny nebo kraťasy, podle počasí, nevyjímaje.
Albína Dědičík Houšková

Antonín Dvořák, přesněji jeho hudba, vás provází od dětství. Když jste byla před 11 lety oslovena s nabídkou stát se programovou ředitelku festivalu, bylo rozhodnutí jasné a rychlé? Co jste zvažovala?

Rozhodnutí bylo velice rychlé a svým způsobem snadné. Po mateřské dovolené jsem se chtěla vrátit do hudební oblasti a festival klasické hudby byl v podstatě splněním mých snů. A spojení se jménem – i potomky – pro mne od dětství milovaného Antonína Dvořáka, to byl neuvěřitelný a nádherný bonus navíc.

Pyšná můžete být i na doprovodný program. Velice mě zaujala například hra geocaching, kterou propojujete s hudebním světem. Co ještě byste zmínila?

Zapojení dětí do dění v rámci hudebního festivalu bylo mou prioritou od samého počátku. V prvním roce jsme pro ně připravili zkrácené operní představení O Rusalce plzeňského divadla. Pravdou je, že se školám tehdy s dětmi na operu moc nechtělo a stálo to trochu přemlouvání. Děti ale byly naprosto nadšené a zájem o tato představení byl další rok tak velký, že jsme museli začít organizovat dvě představení za sebou. Děti nás ale překvapily ještě víc – v kanceláři se nám najednou objevila obrovská obálka s obrázky, které nám po zhlédnutém představení namalovaly. Obrázky byly nádherné a my jsme pro ně nejprve s akad. malířkou Věrou Krumphanzlovou, posléze s akad. malířem Ivanem Bukovským vytvořili soutěž. Ta měla být původně pouze pro děti z Příbrami, ale v průběhu let nám začaly chodit obrázky z celé republiky i ze zahraničí.

Náš speciální geocaching, tedy naše Putování po stopách, vzniklo původně jako dárek pro děti během covidu. Připravili jsme pro ně brožurku s povídáním o životě Antonína Dvořáka a vedli je Příbramí a okolím po stopách, které připomínají jeho život – do řeznictví, k chovateli holubů, na místa, kde se scházeli horníci... A všude na děti čekaly úkoly a indicie k dalšímu putování. Hra měla obrovský úspěch, a díky tomu letos připravujeme již třetí pokračování. Od 25. dubna do 4. června, tedy po dobu trvání festivalu, na děti ve věku 6–12 let čeká řada úkolů na téma čeští skladatelé. Pro děti je vyčleněna i část tradičního Dne s AD, kdy za nimi do škol, školek i středních škol vyrážejí umělci s povídáním o své profesi a spoustou zábavných ukázek.

Líbí se mi, že dokážete zaujmout i děti. Máte pro ně velmi pestrou nabídku. Co se vám dlouhodobě osvědčilo? Na co slyší?

Je zvláštní, že kromě původního záměru oper pro děti nic dalšího nevzniklo proto, že bychom „něco vymysleli“. Děti si spíš o nové věci říkají nebo nám ukazují aktivity, a my pak na ně napojíme něco z hudebního světa.

Co se vám za roky ve vedení festivalu nejvíc povedlo?

S obrovskou radostí vzpomínám na celé desítky koncertů s vynikajícími umělci, mistry svého oboru, na koncerty s mladými umělci, kteří jsou dnes již hvězdami světových pódií. Mohla bych jmenovat spoustu známých jmen a upřímně si cením spolupráce s každým z umělců. Ale co se mi povedlo? Možná to, co popsala v mailu jedna z učitelek, které před lety jely autobusem po Příbrami z operního představení pro děti. Napsala mi tehdy, že spolu s ní jely autobusem děti z dětského domova a celou cestu si povídaly o tom, co v divadle viděly. Napsala, že je zvyklá na nadšení dětí z našich akcí pro ně, ale že tyto děti byly hrdé na to, že byly na opeře. Možná to bude znít banálně, ale já jsem hrdá na to, že náš festival dětem tuto možnost dává.

Ptát se na plány do budoucna před samotnou finalizací letošního ročníku není asi zcela namístě, přesto: Rodí se už plán na rok 2025? Bude v něčem jiný?

Každý z ročníků má své téma, svoji dramaturgickou linii definovanou mottem. Letošní ročník se hlásí k Roku české hudby a uvádí díla jubilujících českých skladatelů, doplněná v souladu s charakterem koncertů skladbami světových skladatelů. Příští léta, do toho kulatého šedesátého, věnujeme hudebnímu cestování po zemích, v nichž zanechal svou stopu Antonín Dvořák.

Nominace na cenu hejtmanky Středočeského kraje pro mne byla velkým překvapením, protože svoji práci vnímám jako normální, ničím výjimečnou – dělám jednoduše to, co mne nesmírně baví.
Albína Dědičík Houšková

Jména, co mají zvuk, a renomované orchestry. Letošní festivalová nabídka je vskutku mimořádná. Na co konkrétně pozvete posluchače naší stanice?

Nabídka je opravdu bohatá – a nejen na skvělé interprety. Kdo bude chtít, procestuje s námi celý příbramský region od dobříšského zámku přes jineckou huť Barbora až po Památník Antonína Dvořáka ve Vysoké či vilu Rusalku, jejíž mimořádné otevření pro veřejnost v rámci benefice organizujeme. Podíváme se do kostela v Třebsku, kde hrál Dvořák na varhany, a pak zamíříme přes Březnici až do krásně zrekonstruovaného špejcharu v Hvožďanech. A nesmíme zapomenout na Příbram s jejími kostely, Svatou Horou nebo divadlem. Na zahajovací koncert v podání unikátního orchestru Česká sinfonietta, který pod taktovkou Radka Baboráka přednese mimo jiné několik částí Smetanovy Mé vlasti, naváže celá plejáda renomovaných umělců a ansámblů: famózní varhanice Katta, virtuózní sólisté – violistka Kristina Fialová, kontrabasista Indi Stivín, houslista Josef Špaček, klavírista Miroslava Sekera, klarinetistka Anna Paulová, harfistka Hedvika Mousa Bacha – a řada dalších. Z Nizozemska zavítá do Příbrami osmdesátičlenný dechový orchestr, z Drážďan filharmonický sbor, z Vídně pak vynikající klavírní kvarteto Wiener Klavier Quartett s Petrem Popelkou nikoliv v dirigentské pozici, ale s kontrabasem v rukou. Ze Slovenska dorazí do Příbrami jedna z předních sopranistek Eva Hornyáková.

Jistou mírou ocenění je vaše nominace na cenu hejtmanky Středočeského kraje. Co pro vás znamená?

Nominace na cenu hejtmanky Středočeského kraje pro mne byla velkým překvapením, protože svoji práci vnímám jako normální, ničím výjimečnou – dělám jednoduše to, co mne nesmírně baví, ráda vymýšlím nové věci a jsem šťastná, když vidím pozitivní reakce při koncertech i doprovodných akcích. Za nominaci jsem vděčná a vážím si jí, ale vnímám ji spíš jako krásnou pochvalu pro celý festival.

Jaké své vlastnosti nejvíce využijete při vedení festivalu?

Nejspíš schopnost bohaté imaginace a tvrdohlavost – to, že se vymyslím něco bláznivého, a pak udělám i nemožné, aby se to realizovalo. A taky pravděpodobně přizpůsobivost situaci – jak si ze mne s oblibou dělají legraci festivaloví návštěvníci, a ještě více partneři: jsem asi jediná ředitelka, která po odchodu publika odkopne střevíčky, vyhrne si večerní róbu nad kolena a jde uklízet židle. Co si budeme povídat, peněz na klasickou hudbu není příliš, a chceme-li dělat koncerty na špičkové úrovni, ušetřit musíme jinde. (smích)

Svatá Hora - piknikový koncert|foto:Archiv Albíny Dědičík Houškové

Kdo vás profesně nejvíc ovlivnil?

Do divadla na operu mne ve dvou letech přivedla máma, stejně tak o tři roky později do hudební školy. Měla jsem štěstí na několik skvělých pedagogů, kteří mi ukázali kouzlo klasické hudby. Ale možná nejvíce mě ovlivnil kolega z mého prvního zaměstnání, který mne zasvěcoval do světa produkce. Naučil mě, že vše tkví v tom, dělat věci naplno a poctivě.

Tušíte, co uděláte 4. června večer, kdy vše utichne po závěrečném koncertu?

Nejspíš si dám sklenku vína a řeknu si, že je konečně načase jít spát. (smích)

Při jaké hudbě relaxujete?

Asi to bude znít rouhačsky, ale nejraději mám ticho. Miluji procházky v přírodě, posezení někde u vody. Klasickou hudbu si většinou pouštím v práci, kdy si dělám nejrůznější průzkumy a rozšiřuji znalosti... V autě mi teď na střídačku zní Garou a české i světové šansony.